Hanko, mohla byste se nám na začátek představit?
Je mi padesát jedna let a jsem personální ředitelkou ve společnosti U & Sluno a.s.. Mám za sebou dráhu podnikatelskou i manažerskou. Už během podnikání jsem získala titul MBA z Liverpool John Moores University. Mám dvě dospělé děti. A poslední dobou jsou mou velkou vášní audioknihy. Když uklízím, vařím, zahradničím sportuji nebo řídím auto, tak mám pocit, že mrhám časem. Čtení ušima tento pocit úspěšně eliminuje a vzhledem k tomu, že čtu v různých jazycích, je to velká přidaná hodnota.
Pojďme se více podívat na Váš příběh a na to, jak jste se dostala až sem. Co byste řekla, že jsou takové zlomové momenty?
Za zásadní tektonický zlom ve svém životě považuji vstup do soukromého podnikání v roce 1995. Do té doby jsem pracovala ve Vítkovicích, ve velké korporaci. Na podnět přátel jsem s kolegyní založila obchodní společnost a ze dne na den jsme čelily absolutní svobodě spolu s absolutní odpovědností.
V čem jste začaly podnikat?
Obchodovaly jsme s ocelovými trubkami. Po pár týdnech jsme však čelily náhlému ústupu tichého společníka, který poskytl startovní kapitál. Měly jsme kancelář, jednoho zaměstnance, dva mobilní telefony, za které jsme dohromady zaplatily 60 tisíc korun (a za příchozí hovory se tehdy platilo), počítač, tiskárnu, vytáčené internetové připojení, vlastní auta, vítr v kapse a za dveřmi číhal kontrolní orgán pro DPH. Nezbylo než se vzchopit a první rok jsem dosáhly na obrat 40 milionů korun. Obchodovaly jsme bez úvěrů, ty nám nikdo nechtěl dát, takže cash flow nás pronásledovalo ve dne v noci. Firma se rozjela a po třech letech se moje kolegyně vdala do Kanady.
Pro dokreslení mého tehdejšího způsobu života může posloužit fakt, že všechny filmy z té doby jsem viděla v letadle.
Zůstala jste na podnikání sama?
Podařilo se dohodnout odkoupení jejího podílu naším dlouholeým rakouským obchodním partnerem. Firma tak získala zahraničního společníka a díky tomu jsme v bance konečně vyřídili kontokorentní úvěr, bez kterého to v našem oboru úplně nešlo. Díky možnosti financování jsme postupně zásadním způsobem navýšili obrat.
Vypadá to, že všechno šlapalo…
Dá se říci, že ano. Po vstupu ČR do Evropské unie přišla nabídka ke spojení s obchodním partnerem v Rakousku. Ke sloučení a vytvoření jedné silné firmy. Několik let ale ještě trvalo, než jsme k tomuto kroku skutečně přistoupili. Konečným impulsem byl až vstup na čínský trh. Na počátku roku 2008 jsme se dohodli a zahájili potřebné kroky ke spojení dvou firem. Vzhledem k tomu, že jsme ale přenesli všechny aktivity do rakouských Korutan, znamenalo to loučení s našimi českými zaměstnanci.Nastaly velké změny – v rakouské společnosti jsem zastávala pozici obchodního ředitele a měla na starosti vyhledávání a auditování dodavatelů v Asii, naši kancelář v Číně a obchodního zástupce v Indii. Trávila jsem ještě více času na cestách a firma rostla.
S obchodními partnery firmy v Číně.
Život v poklusu?
Dá se to tak říci. Pro dokreslení mého tehdejšího způsobu života může posloužit fakt, že všechny filmy z té doby jsem viděla v letadle. Můj zahraniční kolega a majitel celé rodinné firmy pak bohužel vážně onemocněl a v roce 2012 zemřel. Rodina se po určitém váhání rozhodla podnikání ukončit. Po smrti majitele neměli žádné nástupce, kteří by se o firmu mohli starat, převzít ji a jet dál. Proto se radši rozhodli podnikání ukončit.
Co jste pak dělala Vy?
Já jsem dostala atraktivní pracovní nabídku od našeho partnera v Německu, který navíc koupil naší firmu. Jenomže by to znamenalo stěhování do Německa. A i když už děti jsem měla v té době odrostlé, měla jsem tady čtyři osmdesátileté rodiče, jejichž zdraví a schopnost se o sebe plnohodnotně postarat se zmenšovala. Nakonec jsem tuto životní nabídku nepřijala a udělala jsem dobře. Rozhodla jsem se opustit obchod s ocelovými výrobky a jít cestou o kterou jsem opravdu stála – věnovat se práci s lidmi jako nejcennějším zdrojem každé firmy. Už jsem si nedokázala představit, že třeba v šedesáti letech budu skákat někde v Číně a hledat a kontrolovat dodavatele. Nacestováno už jsem takhle měla hodně.Neuvěřitelně mi přála náhoda – asi jsem patřila mezi připravené a dostala úžasnou příležitost ve firmě, kdy nyní pracuji.
Personalistika je takový kouzelný les, ve kterém nikdy nevíte, co nebo kdo na vás vykoukne, ale s napětím na to čekáte a pro ta překvapení si do toho lesa chodíte.
Ještě než tuto oblast opustíme, musím se zeptat. Jak jste vedle takto náročného podnikání zvládala péči o svou rodinu?
Já jsem měla a mám úžasného muže, který se dokázal postarat v momentě, když já jsem byla pracovně mimo. Navíc po nějaké době se zapojil do činnosti firmy a pracoval tam, takže byl stále v obraze a asi i to pomáhalo.
Jak jste se dostala k personalistice?
Svět businessu je vyčerpávající a já jsem potřebovala změnu. Ne tolik v intenzitě práce, ale v jejím účelu. Dlouho jsem o této změně uvažovala, vývoj událostí tomu napomohl a dosavadní zkušenost potvrdila, že jsem uvažovala správně. V období soukromého podnikání jsem si naplno uvědomila, jak cenným zdrojem je pro každou firmu hodnota lidí, kteří v ní pracují. Řídila jsem obchodní týmy, jednala s lidmi v zahraničí, vedla pobočky. Bez lidí jsou ostatní zdroje k ničemu, jsou statické a rozhýbat je můžou jen lidé. Kvalita lidí určuje přidanou hodnotu firmy, ať už spočívá v čemkoli.
O čem je podle Vás personalistika?
Personalistika je pro mnoho lidí synonymem administrativní práce, což je škoda. Současná personalistika, často označovaná šířeji vnímaným pojmem lidské zdroje, je úžasně široký obor a já si velmi dobře uvědomuji, že jej nikdy nemůžu obsáhnout v celé jeho šíři. Už jen vzdělávání dospělých, andragogika, je samostatný a náročný obor. A personalista ve firmě musí umět od všeho hodně a reagovat na potřeby firmy i trendy, neustále držet krok a podílet se na obchodním úspěchu. Pro mne je personalistika neustálé objevování, udržování pozornosti, sledování zkušeností a nápadů jiných, intenzivní učení a hledání cest k lidem a k řešením. Je to takový kouzelný les, ve kterém nikdy nevíte, co nebo kdo na vás vykoukne, ale s napětím na to čekáte a pro ta překvapení si do toho lesa chodíte.
S kolegy ze společnosti U&Sluno a.s.
Jak se z personálního hlediska díváte na současnou generaci? Jak ji vnímáte?
Kdo je současná generace? Zralí čtyřicátníci, aktivní třicátníci nebo absolventi na začátku kariéry i života? Současná generace jsme my všichni, kdo tu nyní žijeme, i s rozdíly, které mezi námi jsou a díky nim je svět i náš život dynamický. To vnímám jako správnou realitu, bez polarizace a vymezování. Při práci s lidmi je samozřejmě nezbytné vnímat generační odlišnosti, ale nálepkami si nikoho neoznačuji. V mapování generačních rozdílů se stále uplatňují nepřípustná klišé a pro mne výstupy těchto šetření nemají potřebnou validitu.
Ještě poslední otázka. Jaký pro Vás byl přechod z role podnikatelky na roli top manažera? Přecejenom najednou jste byla zaměstnancem ve firmě někoho jiného.
Byl to rozdíl a nějakou dobu jsem si na to zvykala. Najednou člověk přišel o jistou svobodu. Já jsem ale tuto změnu i uvítala – byla už jsem unavená z neustálého zápřahu a cestování. Potřebovala jsem se zklidnit. Personalistika mne lákala a bavila. Vnímala jsem to jako novou výzvu. Nejnáročnější bylo asi najednou vyhovět požadavkům akcionářů a zároveň výkonného vedení společnosti. Pokud totiž nefunguje tento článek, těžko se ve firmě pracuje a prosazují nějaké změny. Zároveň ale nemám pocit, že bych nějak moc změnila své nastavení, své myšlení. Akorát zatímco jsem dělala dříve business s ocelovými trubkami, dnes dělám business s řešeními uvnitř firmy.
Hanko, díky za rozhovor, těšíme se na setkání na BeEager Campu.
Dalšími mentory listopadového Campu jsou Eva Vysekalová a Radan Jünger.