Dobrý den Drahomíro. Moje první otázka: kdo jste? Co děláte? Čemu se věnujete? Jaké máte koníčky?
Jmenuji se Drahomíra Gřešová. Bydlím v Havířově a spolu s manželem jsme vybudovali firmu na výrobu dětské celokožené obuvi a dětské, dámské a pánské domácí obuvi. Firma sídlí v Petřvaldu u Karviné a oba zde aktivně působíme. Mám dvě dospělé děti, které by o mě zajisté řekly, že jsem workoholik. To nedovedu úplně posoudit, protože vše, co jsem dělala a dělám, bylo a je děláno se zápalem a s láskou. Minulý rok jsem začala dálkově studovat Universitu Jana Amose Komenského v Praze, obor „Mediální a sociální komunikace“. Každý týden navštěvuji soukromé hodiny anglického jazyka. Snažím se pravidelně cvičit jógu, hraji volejbal, jezdím na kole, ráda čtu. V zimě se těším na lyže. Když byly naše děti dětmi, jezdili jsme na vodu. Velkým koníčkem je pro mě v současné době cestování s přítelkyněmi. Preferujeme cestování bez cestovních kanceláří a průvodců, prostě jen tak, na divoko. Pak mám ještě tzv. „divadelnický spolek“, se kterým si už několikátou sezonu kupujeme premiérové předplatné do Komorní scény Aréna a Divadla Petra Bezruče v Ostravě.
To je široký záběr a velké množství různorodých aktivit. Zaměřme se teď nejdřív na to, co dělá Vaše firma…
Firma se zabývá výrobou dětské celokožené vycházkové obuvi, dále také domácí obuvi, a to jak dětské, tak i dámské a pánské. V současné době patříme mezi nejvýznamnější české výrobce dětské usňové obuvi, z čehož máme velkou radost.
Jak dlouho podnikáte?
Podnik jsme s manželem založili už v roce 1993. Avšak podnikali jsme už od roku 1990. Takže nyní je to 24 let.
Ve firmě jsme také měli hned vedle kanceláře dětský pokoj, to když byly děti ještě malé. Takový jednoduchý, se dvěma postelemi a stolem, ale myslím, že se jim líbil.
Jak Vás napadlo pustit se do obuvnického odvětví?
Po revoluci dal manžel v práci výpověď a odletěl na zkušenou do USA, kde žije část mé rodiny. Cestu financoval americký strýc a splatili jsme ji prodejem počítače, který můj muž s sebou přivezl. Pak začal manžel podnikat v oblasti zabezpečovací techniky. Navrhl dokonce vlastní přístroj. Zabezpečovaly se byty a první soukromé podnikatelské objekty.Já jsem při mateřské dovolené pomáhala při prodeji a vedla účetnictví. Měli jsme dva zaměstnance. Tento druh podnikání však znamenal 24 hodinovou pohotovost. Při jakékoliv poruše lidé volali a samozřejmě požadovali okamžité vyřešení. A tak když jsme se dozvěděli, že Kavoz Karviná ruší přidruženou výrobu „kovralek“ (nazouvací papuče z kobercoviny), vyprodává stroje k jejich výrobě a propouští oněch pět žen, které je vyráběly, neváhali jsme. Stroje jsme nakoupili, umístili do pronajaté půlky stávající ubytovny OKD a těchto pět žen se stalo našimi zaměstnankyněmi. Jelikož jsme v té době měli dvě malé děti a věděli, že jejich papučky jsou poměrně nedostatkovým zbožím, výrobní program kovralek se okamžitě rozrostl o dětskou domácí obuv.
To bylo tak jednoduché? Kdo Vám třeba papuče navrhoval? Vybíral materiály?
V době, kdy jsme zakládali naši „papučárnu“, jsem působila také v „Mode klubu“. Jeho členkami byly umělecky naladěny ženy na mateřských dovolených, které měly potřebu se realizovat. Založily jsme sdružení a dá se říci, že jsme tvořili profesionální tým. Navrhovaly jsme kolekce oblečení, šily je, pořádaly přehlídky a nakonec vše prodávaly, a tím si také přivydělávaly. Byla to velmi tvořivá a uspokojující práce, avšak s růstem vlastní firmy se již toto tempo nedalo zvládat. Tvůrčího ducha jsem pak uplatňovala ve firmě vlastní, při navrhování kolekcí domácí obuvi a později dětských botiček. Tady však přichází na řadu práce modeláře a konstruktéra střihu, se kterým spolupracuji.
Jaké byly začátky Vašeho podnikání?
Začínali jsme „na zelené louce“, bez jakékoliv minulosti a zkušeností v tomto oboru. Firmu jsme budovali společně s manželem, Petrem Gřešem, odtud také název firmy PEGRES. On, vystudovaný počítačový odborník, který rozumí strojům, já se středním ekonomickým vzděláním, mající tvůrčí vlohy a zájmy. Začátky byly samozřejmě velmi těžké, začínali jsme od nuly také, co se týkalo financí.
Díky tomu, že jsme neměli žádnou obuvnickou minulost, se firmě dařilo prosazovat nové a v obuvnickém světě neobvyklé postupy. Prostě jsme nevěděli, že něco nejde.
Vrhli jste se do společného podnikání, vsadili jste vše na jednu kartu. Nebála jste se, že se firmě nebude dařit a vy neuživíte svou rodinu?
Peníze na živobytí jsem v té době vydělávala tím, že jsem pro jednu větší firmu zpracovávala jako OSVČ účetnictví, a to zejména v noci a o víkendech. Potřebovali jsme mít jistotu jednoho trvalého příjmu, a také proto, že ze vznikající firmy, jak říkával můj manžel, se peníze čerpat nesmějí. Takže jsme nečerpali asi 7 let. Nejezdili jsme na žádnou dovolenou a víkendy byly často pracovní. Firmě, které jsem dělala účetnictví, jsem si řekla přesně o takovou částku, kterou jsem potřebovala na zaplacení bytu, inkasa, jídla a všeho potřebného souvisejícího s potřebami rodiny. Žili jsme také poměrně skromně. Prvních čtrnáct let rodinného života jsme strávili ve čtyřech v dvoupokojovém bytě. Ve firmě jsme také měli hned vedle kanceláře dětský pokoj, to když byly děti ještě malé. Takový jednoduchý, se dvěma postelemi a stolem, ale myslím, že se jim líbil.
Máte můj obdiv. Jak to pokračovalo?
Děkuji. Postupně se nám podařilo vybudovat firmu na výrobu dětské domácí obuvi. Poté, co se nám naskytla příležitost, koupili jsme jednu konkurenční firmu a využili jejího know-how. Rozšířili jsme výrobu o domácí obuv dámskou a pánskou. Tento krok urychlil náš rozvoj. Růst se nám také dařilo díky tomu, že v té době fungoval v Moravskoslezském kraji obuvnický průmysl a s ním spojené učňovské školství, jehož absolventi nacházeli u nás ve firmě uplatnění. Dnes jsou tyto pro nás potřebné obory zrušeny, a situace proto výrazně horší.
Jak vás napadlo rozšíření sortimentu domácí obuvi o dětskou vycházkovou obuv?
Došlo k tomu v roce 2004 a byla to v podstatě reakce na pokles v prodeji dětských papuček. Prodejny, v té době prodávající sortiment dětské, dámské i pánské obuvi, začaly rušit dětská oddělení z důvodu nedostatku kvalitní, ale cenově přijatelné dětské kožené obuvi na našem trhu. Rozhodli jsme se, že takovou obuv zkusíme vyrobit a s rozšířením výroby současně vyhlásili i cenovou válku konkurenci. Byla to tedy snaha o zachování stávajícího sortimentu dětské domácí obuvi s rozšířením o dětskou celokoženou botu.
To je poměrně velká změna…
Ano, z firemního pohledu se jednalo přímo o razantní změnu. Podařilo se nám zakoupit další objekt, a to poblíž toho stávajícího, ve kterém jsme výrobu započali. Opět byli osloveni vyučené ženy a muži pobývající tou dobou na pracovních úřadech po zániku havířovské pobočky firmy Savela a.s.. Ti tak mohli pokračovat v práci, pro kterou měli kvalifikaci a dlouholetou praxi. Díky této dětské kožené obuvi se nám podařilo výrazně posílit pozici značky PEGRES na domácím trhu. Bylo to však také proto, že jsme již od začátku byli a stále jsme propagátorem a podporovatelem budování ochranné známky „Žirafa“ a „Česká kvalita“ a zároveň držitelem této značky kvality a zdravotní nezávadnosti. Snažíme se pracovat jednak na osvětě, zdůrazňovat nutnost klást důraz na správné obouvání dětí a takovéto botičky současně na trh dodávat.
Díky čemu si myslíte, že jste se takhle dokázali prosadit?
Díky tomu, že jsme neměli žádnou obuvnickou minulost, se firmě dařilo prosazovat nové a v obuvnickém světě neobvyklé postupy. Prostě jsme nevěděli, že něco nejde. Například jsme jako první v Česku začali našim zákazníkům – tedy jednotlivým prodejnám – nabízet prodej zboží bez ukládacího sortimentu.
Mohla byste to vysvětlit?
Ukládací sortiment je sada obuvi, tvořena například dvanácti páry ve složení velikostí od krajního nejmenšího po krajní největší číslo, s větším počtem velikostí středových. V praxi to znamenalo, že pokud v prodejně chyběla například jedna středová velikost, od konkurenčních firem si museli zakoupit kromě této velikosti i všechny ostatní – celkem například oněch dvanáct párů. Zatímco od nás měli možnost odebrat jen tu chybějící. Tento způsob znamená samozřejmě náročnější organizaci výroby, ale v konečném důsledku vyšší prodej, protože mnohé firmy si v případě nutnosti odebrání celého ukládacího sortimentu objednávku neudělají. Nepotřebné velikosti by třeba již neprodali, ale také kvůli většímu finančnímu zatížení. Za zmínku stojí, že my jsme zpočátku vůbec nevěděli, že existuje nějaký ukládací sortiment. Neměli jsme žádnou obuvnickou minulost a přišlo nám samozřejmé splnit zákazníkovi každé jeho přání a vyjít mu vstříc.
Nepodporujeme velké řetězce, tam naši obuv nenajdete.
Co dalšího Vás odlišuje?
Boty PEGRES jsou jako jediné v Česku vyráběny odlišnou metodou. Nejsou klasicky „zaklepány“, při čemž je obvodová kůže přehrnuta přes okraj boty, ale mají na obvodu pouze všitou stélku a podešve, které jsou vespod přilepeny, jsou v obvodové šále podešve k svršku přišity. Díky tomuto výrobnímu postupu jsou dětské boty flexibilnější, což je obzvláště u dětské obuvi žádoucí. Kvůli tomu jsme investovali do speciálního strojního vybavení. I když si zavedení tohoto způsobu výroby vyžádalo nemalé vstupní investice, určitě se vyplatilo, odrazilo se také ve zvýšení produktivity práce. Specifičtí jsme také v tom, že nenutíme zákazníky objednávat zboží s velkým předstihem, jak je v tomto oboru zvykem (i s půlročním). My šijeme obuv na sklad a nabízíme okamžitý prodej v danou sezónu s tím, že se snažíme zboží dodat ve velmi krátké době od objednání, přibližně do sedmi dnů. Z tohoto důvodu není náš sortiment tak široký. Preferujeme zákazníkovu možnost variability objednávky a rychlost dodání. V neposlední řadě odlišením může být také styl celokožené obuvi, který nabízíme. Naše kolekce jsou spíše dospělácké, nežli dětské. Hodí se ke způsobu oblékání dětí, který v současné době maminky preferují. A je to také můj styl. Jiný bych asi neuměla a ani nechtěla vyrábět.
Jak Vaše botičky prodáváte?
Ačkoliv se mnoho lidí diví, nemáme vlastní e-shop. Spolupracujeme s vybranými kamennými prodejnami po celé České republice. K dnešnímu dni jich zásobujeme přes pět set. Máme za to, že dětská bota se musí na prodejně řádně odzkoušet. Jednak vybrat vhodnou obuv z hlediska střihu, ale i velikosti. Těmto dětským zákazníkům totiž může nožka vyrůst během roku až o tři čísla. Internetový prodej je proto podle našeho názoru nevhodný. Velmi často dochází bohužel ke zneužívání obchodů ze strany zákazníků, kteří využijí služeb obchodů ke správnému výběru obuvi, a pak si obuv objednají doma přes internet levněji. Prodejem přes internet bychom tedy poškozovali prodejny, do kterých obuv dodáváme. Také nepodporujeme velké řetězce, tam naší obuv nenajdete.
Proč jste se rozhodli s velkými řetězci nespolupracovat?
To je jednoduché. Pokud našimi dominantními zákazníky jsou kamenné prodejny (ona síť cca 500 prodejen celé ČR), nemůže nabízet stejné zboží za nižší cenu řetězec. Cenová politika řetězců je mimo dosah dodavatelů, a tak se velmi často zboží dodané do řetězců stane terčem slev a prodejních akcí. Také závislost firmy na velkém odběrateli, čímž řetězce bezesporu jsou, je velmi nebezpečná. Odběratel, vědom si své dominance, moci, vesměs stupňuje své požadavky týkající se cen a dodávaného množství. Vše je současně vázáno smlouvami s velmi tvrdými pravidly a postihy, ve většině případů pro dodavatele likvidačními. Dodavatel se také ocitá v jisté pasti s ohledem na počet zaměstnanců, kteří se na práci pro řetězec podílejí. Pokud by se dodávky přerušily, co s těmito zaměstnanci udělá?
Jako nejvýznamnější vnímám skutečnost, že se v Česku podařilo přesvědčit velké množství rodičů, aby nekupovali levnou asijskou obuv a investovali do té kvalitnější, certifikované, české.
Podnikáte už dlouho. Dokážete říct, co považujete za největší úspěch?
Jako úspěch určitě vnímám prosazení značky PEGRES na trh. V dnešní době už je to známá a žádaná značka. Jako nejvýznamnější ale vnímám skutečnost, že se v Česku podařilo přesvědčit velké množství rodičů, aby nekupovali levnou asijskou obuv a investovali do té kvalitnější, certifikované, české. Na této osvětě máme také svůj podíl.
Co máte v plánu dále?
Podařilo se nám prosadit a stabilizovat se na domácím trhu, teď bychom rádi expandovali i do zahraničí. V současnosti už prodáváme naši obuv také do Maďarska, Německa a začínáme jednat o vývozu do Velké Británie. Taky se chystáme na nějaké inovace týkající se výrobních postupů a designu obuvi.
Drahomíra Gřešová na slavnostním vyhodnocení veletrhu Kabo
Všechno zní jako jedna velká idylka. Je něco, co Vás a Vaše plány ohrožuje?
Nejvíce nás paradoxně neohrožuje dovoz z Asie, ale nedostatek kvalifikované pracovní síly u nás. Jelikož v současné době učňovské obory v této oblasti zanikly (připravená je ještě učebna i učitelé na Střední průmyslové škole polytechnické ve Zlíně, ale již dva roky bez jediného žáka), dají se předpokládat problémy s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Stejný problém znamená stárnutí stávajících zaměstnanců a jejich budoucí potenciální náhrada.
Bylo někdy období, kdy jste s tím chtěli skončit? Nebo kdy to vypadalo, že budete muset zavřít?
My taková období chápeme spíše jako výzvu. Když se všechno daří a jede ve stereotypních kolejích, tak vás to trochu uspí. Pokud se děje něco atypického, musíte vyvinout úsilí a něco dokázat. Většinou pak věci vylepšíte, je to ve prospěch firmy.
Můžete dát nějaký příklad?
Dlouhou kapitolou byl například jeden soudní spor, který jsme vedli s jednou obrovkou nadnárodní firmou. Ač jsme byli přesvědčeni, že musíme vyhrát, spor se táhl dlouhých 10 let. Z principu jsme nechtěli ustoupit a nenechali se zastrašit. Byla to výzva. Nakonec jsme vyhráli. Bohužel ale největší „chuť skončit“ máme v případech, kdy nám práci znepříjemňují podnikatele a živnostníky znevýhodňující, nevstřícné zákony.
Pokud jsem Čech a dokonce boty vyrábím, pojem Baťa je všudypřítomný.
V rámci Vaší firmy jste museli provést poměrně velké investice do strojů, vybavení, budov a tak dále. Šlo to bez úvěrů v bance nebo se bez toho nedalo obejít?
Na nákup prvních strojů pro výrobu kobercových papučí, které jsme kupovali od firmy Kavoz Karviná, jsme si půjčili od rodiny. Platili jsme asi 200 000,-Kč za deset strojů. A jak už jsem zmiňovala, začínali jsme v pronajaté budově. To je však pro továrnu velmi nevýhodné, protože úpravy výrobních prostorů, které je nutno realizovat, stojí poměrně dost peněz a dělat přestavbu v pronajatých prostorách je riskantní. Pokud vám pronajímatel smlouvu ukončí, nebo vypoví, můžete začít znova. Takže jakmile se nám naskytla možnost objekt zakoupit, učinili jsme tak okamžitě, neboť prodlení by mohlo znamenat stažení nabídky. Pronajímatel byl ve finančních problémech. Na přechodnou dobu, než jsme vyřídili úvěr, zapůjčili jsme si peníze od rodiny a známých. Úvěr nám přislíbila ČSOB. Byla to tehdy částka 800 000,-Kč a záruku za úvěr přebrala Česká záruční a rozvojová banka. Úroky však byly v tu dobu vražedné. Činily 18%. Asi po pěti letech jsme úvěr splatili. Byli jsme tedy ve svém objektu. Z důvodu značné sezónnosti v oblasti výroby domácí obuvi, a to zejména dětské, potřebovali jsme vždy v určitém období značný obnos peněz na nákup materiálu. ČSOB nám nabídla revolvingový účet, asi na 500 000,-Kč, ze kterého jsme v případě potřeby mohli čerpat. Postupem času jsme se už obešli bez potřeby čerpání úvěrů. Nákup druhé budovy, rozšíření o dětskou celokoženou obuv, už byl hrazen z našich prostředků.
Jedna pracovní…
Jak se díváte na nejrůznější evropské fondy a dotace, které se poslední roky podnikatelům nabízí?
Nikdy jsme jako firma nežádali o tento druh podpory. Čerpání dotací z Evropských fondů podle nás dokonale kazí celé podnikatelské prostředí a s celým systémem různých podpor hluboce nesouhlasíme.
Jedná se o obuvnický průmysl, nemohu se tedy nezeptat: jaký je Váš postoj k Baťovi? Nejen k obuvi samotné, ale také k jeho zavedeným systémům řízení, výroby atd. Využíváte něco z jeho know-how?
To je vynikající otázka. Samozřejmě, že pokud jsem Čech a dokonce boty vyrábím, pojem Baťa je všudypřítomný. V naší rodinné knihovně jsou knihy o Baťovi jedny z nejpoužívanějších. Má oblíbená je od Miroslava Ivanova – Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše. Dokonce vedeme spory. Pro mě jsou oba bratři, Tomáš i Jan ikonami, manžel preferuje Tomáše. Ano, každý byl naprosto rozdílnou osobností. Tomáš fabrikant, pracant, bez politických ambicí na rozdíl od Jana, s politickými ambicemi, který expandoval do světa pomocí různých finančních transakcí a v zemích, ve kterých působil, válcoval domácí konkurenci, což mu působilo značné problémy. Je škoda, že Tomáš nenapsal žádnou knihu, protože na rozdíl od Jana, který publikoval hodně, neznáme jeho osobní názory a postoje. Avšak poválečný proces s Janem byl samozřejmě na dlouhou dobu nepěknou tečkou za těmito velikány.
Máte přehled.
Ano, jsem obdivovatelka této rodiny. Jsem propagátorka jejich myšlenek a tímto směrem mám také v úmyslu zaměřit svou bakalářskou a diplomovou práci.
Co obuv samotná?
Vše bylo Baťovci opravdu dokonale promyšleno. Pokud se pozastavíme nad čímkoliv, mělo to svůj řád. Počínaje třeba budovami, ve kterých se vyrábělo. Přesně dané rozměry, výšky, světlost, vše mělo logiku a je použitelné i v dnešní době. Super byly také školy pro mladé muže a posléze mladé ženy. Přicházela sem mládež, která se nejen učila řemeslu, a to v praxi, ale také například finanční gramotnosti. Nesměli být dotováni od svých rodičů, odkud přicházeli do speciálních domovů. Každý dostal kapesné, a s tím hospodařil. To je něco, co bychom měli zase podle jejich vzoru obnovit. V dnešní době nikdo nechce pracovat rukama, stydí se za to. Oni na to byli hrdí, pyšní, že ovládají dobře nějaké řemeslo. Jejich myšlení bylo opravdu nadčasové. V budoucnu se možná nevyhneme tomu, že budeme mít opět své vlastní učně.
Jak je na tom Baťa podle Vás dnes?
Co se firmy Baťa v dnešní době týká, jsem ráda, že po šoku v roce 2009, kdy z důvodu dopadu světové hospodářské krize propustili ve výrobní divizi v Dolním Němčí polovinu zaměstnanců, v dnešní době zažívají růst a jejich botičky se vyvážejí do celé Evropy i dále do světa.
…a jedna relaxační – jóga
Říká se, že jednotkou úspěchu je jedna závist. Jak reagovalo a reaguje Vaše okolí (rodina, kamarádi, známí…) na to, co se Vám daří a podařilo vybudovat?
Máme asi štěstí na kamarády a známé. Necítím žádnou závist. Bude to asi proto, že si ještě pamatují, jak tvrdě jsme zpočátku pracovali, a také ví, že ani teď to není jednoduché. Starost o 50 zaměstnanců, kteří každý den musí dostat práci, každý měsíc výplatu, zboží, které vyrobí musí být z čeho vyrobit a musí se prodat. K tomu hromada papírování… A kdo mě zná, tak vidí, že pořád pracuji. V práci, doma, na zahradě, nebo se učím… asi není až tak co závidět. A myslím také oceňují, jak jsme vychovali naše děti.
Jste v podstatě rodinnou výrobní firmou. Zapojujete do firemního života i své děti?
Samozřejmě, že celý jejich dosavadní život se točil kolem naší firmy. Velmi často se o práci hovoří i doma. S dcerou rozebírám střihy, kombinace, barvy. Pomáhá mi na veletrzích. Zatím jde však svou cestou financí a daní, takže snad v budoucnu přebere práci našeho daňového poradce. Syn se zapojil do spolupráce s naší firmou při studiích na vysoké škole. Začal navrhovat systém řízení firem, který aplikoval na naši firmu. Po bakalářské a diplomové práci na toto téma pokračuje v podnikání v tomto oboru a myslím, že velmi schopně. My díky tomu používáme pro naši velikost firmy velmi nadčasovou a moderní technologii řízení. V případě naší nepřítomnosti se můžeme spolehnout na profesionální zástup. Někdy také využiji jejich znalosti angličtiny, jelikož oba studovali v zahraničí. Většinou však tyto věci zvládám sama. Máme pár zahraničních zákazníků a také tam nakupujeme téměř všechen materiál.
Hodně se dneska diskutuje, hlavně mezi ženami, jestli by měly první dělat kariéru nebo si pořídit děti. Jaký je Váš názor? A lze budovat kariéru i s dětmi?
Já bych otázku mít děti neodkládala. Myslím, že se to dá zvládnout i s nimi. Vždycky by ta situace nastala a přinesla jisté komplikace. Tak proč to odkládat? V dnešní době je navíc spousta možností, jak děti zabezpečit. Dá se také najmout paní na hlídání a to už od raného věku dítěte. Mám takové přátele, kteří situaci takto řeší, a nemám pocit, že jejich dítě strádá. A ze své zkušenosti vím, že když je žena mladší, zvládá vše jednodušeji. Nedělá si s věcmi takové starosti, jako v pozdějším věku.
Drahomíro, děkuji za rozhovor, těším se na setkání na zářijovém BeEager Campu.
Dalšími mentory zářijového BeEager Campu jsou Gabriela Wojáczková a Jiří Rostecký. Přihlas se i Ty a využij příležitost strávit s těmito mentory celkem 4 dny!