Gabriela Wojaczková je personální ředitelkou ve spole ve společnosti KVADOS, a.s., což je společnost, která je významným producentem a dodavatelem vlastních softwarových řešení v segmentu obchodu a služeb.
Gábi, jak ses dostala k personalistice? Pro hodně lidí je to populární obor…
V podstatě oklikou, já personalistiku nikdy nestudovala. Místo toho jsem na Ekonomické fakultě VŠB-TU v Ostravě studovala finance. To mě tehdy hodně bavilo. Studovala jsem předtím v Uherském Hradišti, odkud pocházím, obchodní akademii, takže už jsem měla znalosti účetnictví, trochu daní, a protože mě to bavilo, myslela jsem si, že se tím budu zabývat i dále. I svou diplomku jsem psala z oblasti daní. Nakonec se to ale vyvinulo všechno trošku jinak a já se po ukončení vysoké školy rozhodla strávit nějaký ten čas v zahraničí.
Člověk míní, život mění…k tomu se dostaneme. Když se ještě vrátím zpátky k vysokoškolským časům, co vidíš jako největší přínos studia na vysoké škole?
Upřímně? Asi samotný pobyt na „kolejích“ a mimo domov. Když jsem byla na vysoké škole, psal se konec devadesátých let, měli jsme chuť objevovat nové věci, rozšiřovat náš záběr. Bavili jsme se hodně napříč obory, od techniků a ekonomů po studenty humanitních oborů či umělce. Využívám těchto kontaktů do dnes, ať už v pracovní nebo osobní rovině. Vždy je komu zavolat, když něco potřebuji a také z té doby mám kolem sebe stále hodně výborných kamarádů, na které se mohu i teď vždycky spolehnout. Jednou z předností vysoké školy a kolejí je, že je to super místo pro získávání kontaktů. A je potřeba toho využít a čerpat z nich.
A co se týká získání informací, vzdělání, odbornosti ve vybrané oblasti?
Vnímám to tak, že mnohem více by mi to dalo teď. Po pár letech praxe už si člověk dokáže představit, o čem to tam vlastně přednášející mluví, nejsou to jen abstraktní pojmy a naučené příklady ze skript. Ano, studium mne třeba naučilo práci pod časovým tlakem, ve stresu, vyhledávat informace a analyzovat je… Ale nevybavuji si teď třeba žádný předmět, který by ve mně zanechal hlubší dojem. Kdybych vysokou školu studovala teď, dálkově, odnesu si z ní více, protože jsem schopna si získané vědomosti spojit s příklady z vlastní praxe.
Jednou z předností vysoké školy a kolejí je, že je to super místo pro získávání kontaktů. A je potřeba toho využít a čerpat z nich.
Po skončení vysoké školy jsi odjela do zahraničí…
Přesně tak. „odstátnicovala“ jsem a odjela nejdříve na pracovní prázdniny do Anglie, resp. trhat maliny do Skotska. Potom jsem se na dva měsíce vrátila domů, a následně jsem se přesunula do Německa, kde jsem rok pobývala jako au-pair.
Proč si odjela?
Těch důvodů bylo více, ale tehdy to bylo pro mne především splnění snu. Erasmy a výjezdy do zahraničí během studia byly teprve v plenkách, nejezdilo se tak, jak dnes. A jet do zahraničí jako au-pair se jevilo jako skvělá možnost – procvičím jazyk, poznám novou kulturu, nové přátele, osamostatním se, budu nezávislá. Otrkala jsem se, musela jsem řešit spoustu i ne úplně příjemných situací, například jsem měnila i rodinu, ale doporučuji to každému, velká životní lekce.
Neplánovala sis ten roční pobyt v Německu prodloužit?
V Německu už ne. Měla jsem to tam sice ráda, němčinu jsem si vylepšila až na státnicový level, ale protože mi díky tomu upadala trošku angličtina, chtěla jsem ještě odjet na rok do Anglie. Nakonec tady ty plány ale padly ze vztahových důvodů. Ačkoliv mi tehdejší přítel žádné ultimátum nedával, vnitřně jsem cítila, že se chci vrátit na nějakou dobu domů. Takže jsem se vrátila do ČR a začala si hledat práci.
„Ajťáci“ většinou disponují velmi dobrým analytickým a kritickým myšlením, takže už jsem si zvykla na to, že cokoliv vypustím a spustím, projde drobnohledem a vrátí se mi s komentáři, a první verze tak nikdy není finální.
Věděla už jsi v té době, co chceš dělat?
Pouze jsem měla vymezený směr – chtěla jsem práci, kde bych používala němčinu, a nejlépe v oblasti účetnictví a daní. Jak jsem ale procházela různé nabídky a inzeráty, natrefila jsem na pozice v oblasti personalistiky. Zaujalo mne to, začala jsem se o to více zajímat. Do té doby jsem personalistiku vůbec neřešila. No a nakonec se zadařilo a já jsem nastoupila do společnosti Atlas Consulting, s. r. o., což je také softwarová firma. Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem pracovala jen v softwarových firmách.
Jaké to bylo, začít dělat personalistiku, o které jsi do té doby moc nevěděla, a ještě v softwarové firmě? A ještě navíc žena v softwarové firmě?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, už mi to přijde jako přirozená věc. Nevadí mi ani to chlapské prostředí. Navíc mi vyhovuje to, že musím mít pořád „zapojený mozek“, protože většinou jednám s velmi chytrými a často vysokoškolsky vzdělanými lidmi. „Ajťáci“ většinou disponují velmi dobrým analytickým a kritickým myšlením, takže už jsem si zvykla na to, že cokoliv vypustím a spustím, projde drobnohledem a vrátí se mi s komentáři, a první verze tak nikdy není finální. Ale vyhovuje mi to, žene mě to dopředu a potkávám zajímavé a fajn lidi. Navíc mi sedí i ta flexibilita a progresivita oboru, věci jsou pořád v pohybu.
Jak Ti šla ta personalistika?
Bylo to dobrodružné, minimálně na začátku. Nastoupila jsem na pozici personalistky, ale tehdejší personalistka odcházela, strávily jsme spolu pouze pár dnů, ve kterých mi ukázala základy, a pak už jsem byla odkázána na sebe. V té době jsem málem ani nevěděla, jaké náležitosti má pracovní smlouva. Musela jsem se hodně učit za pochodu, dostudovávat si věci, odkoukávat, jak věci fungují v praxi. Neměla jsem žádného tutora, který by mne vedl a pořádně zaučil. První půlrok byl hodně krušný. Učila jsem se metodou pokus-omyl. Ale myslím, že právě tato zkušenost mi hodně dala do života i další práce.
Dáváme příležitost lidem dle schopností a ne dle věku v občanském průkazu.
Takže to byla v podstatě Tvá první pořádná práce po škole, na pozici, o které jsi téměř nic nevěděla, a navíc to nebyla úplně junior pozice. Ptala ses, proč si vybrali zrovna Tebe?
Hlásilo se nás tehdy hodně. Měli jsme i různé testy, jako psychologické tak odborné, z pracovního práva, apod.. No a pak i pohovor, a i když se říká, že halo efekt nefunguje, tak tady to asi jeden z faktorů byl. Mám dojem, že jsme si byly s bývalou personalistkou osobnostně trošku podobné.
Jak dlouho jsi ve firmě byla a proč jsi odešla?
Strávila jsem tam asi tři roky, během kterých jsem se naučila hodně nových věcí a jsem za tuto zkušenost vděčná. Po určité době jsem ovšem obdržela možnost se zapojit v jiné firmě i do dalších personálních procesů, než jsem se dosud věnovala, což byla zejména personální agenda a administrativa, a této nabídky jsem využila.
Kam jsi šla dál?
Nastoupila jsem na pozici HR specialisty do společnosti U & SLUNO, a.s.. Tam jsem zůstala asi rok a půl, a tato zkušenost pro mě znamenala v oblasti personální práce další významný růst. Dostala jsem se nyní i k oblasti vzdělávání a rozvoje zaměstnanců a realizaci náboru zaměstnanců. Což byla další velká výzva a výborná zkušenost.
Ještě než se více podíváme na to, co děláš teď, jaký byl v té době Tvůj vztah k personalistice?
Zjistila jsem, že mě tato oblast baví a to zejména možnost skloubení práce s lidmi a využití odborných znalostí. Už jsem u toho chtěla zůstat, našla jsem se v tom. Bavilo mě to a baví. Líbí se mi také možnost využití kreativního myšlení při své práci a to, že stále řeším něco nového, což personalistika umožňuje. Na personalistice mne baví i to propojení odbornosti se selským rozumem a prací s lidmi. A i když je to někdy náročné, neměnila bych.
Gabriela Wojaczková na jedné z jejích cestovatelských výprav.
Do firmy KVADOS a.s. už jsi nastupovala na post HR manažerky.
Ano, přesně tak. Po nějaké době jsme pak měnili organizační strukturu, a pozice se změnila na personální ředitelku. Na KVADOSU se mí líbí právě to, že dáváme příležitost lidem dle schopností a ne dle věku v občanském průkazu.
Takže takhle vysokou pozici jsi získala, když ti bylo okolo třiceti let, pokud správně počítám…
Ano, tak nějak.
To poměrně brzo. Pojďme se teď trochu podívat na Tvé pojetí personalistiky. Co podle Tebe personalistika je?
Naštěstí už odeznívá trend, kdy byl personalista vnímán jako takový lepší mzdový účetní, který eviduje docházku pracovníků. Tento pohled se postupně mění a personální oddělení už je ve společnostech chápáno jako rovnocenný partner ostatních oddělení. No a co všechno patří do personalistiky? Samozřejmě je pojetí a vnímání personalistiky rozdílné v různých společenostech, ale laicky řečeno pod personalistiku spadá vše od náboru kvalitních zaměstnanců, tzn. od jejich vyhledávání a realizaci výběrových řízení, jejich adaptaci, motivaci, profesní a odborný rozvoj, až po podpůrné procesy a personální agendu vč. zpracování mezd. Cílem je být kvalitním partnerem jak manažerům společnosti, tak i zaměstnancům. Záběr je to široký.
Co shledáváš na činnosti personalisty nejtěžší?
To, že je občas člověk jak mezi mlýnskými kameny. Personalista je často součástí managementu společnosti, a jsem tedy někde uprostřed mezi zaměstnanci a majiteli firmy, kterému se svými výsledky zodpovídá. Každá strana má jinak nastavená očekávání, plány, představy a někdy je obtížné tato očekávání naplnit ke spokojenosti všech. Personalista být tedy i trošku diplomat.
Co tě na personalistice baví nejvíc?
Nejvíc? Asi nedokážu vybrat oblast, spíše jde o styl práce. Jak už jsem říkala, kombinace odbornosti, kreativity a selského rozumu. Neustále je potřeba se vzdělávat, obzvlášť když se jedná o IT odvětví. Nenechá mne to stát na místě. Moc mne třeba bavilo, když mě kolegové z projektové kanceláře zapojili do procesu tvorby personálního modulu v našem informačním systému. Designovali jsme, jak to bude vypadat, jak celý modul bude fungovat, vžila jsem se do role klienta, co tam potřebuje, co od nás vlastně chce, ale zároveň mi tato práce umožnila pochopit i myšlení a způsob naší práce.
Aktivně si sami vyhledáváme lidi, jen zadat pouhý inzerát na pracovním serveru ovšem dnes nefunguje. V podstatě aplikujeme principy headhuntingu i na junior pozice.
Na co jsi hrdá?
Hrdá?
Ano, nějaký úspěch, kterým se nám chceš pochlubit.
Obecně se říká, že uchazečů o práci je hodně, zejména v dnešní době a zejména v IT. A já s tím souhlasím. Ale je již obtížené najít takové lidi, kteří budou sdílet naše firemní hodnoty a způsoby chování, které jsou pro nás velmi důležité a které deklarujeme, a zároveň budou disponovat potřebnou odborností. A já jsem hrdá na to, že jsme si postupně vybudovali naši vlastní strategii získávání těchto lidí. Zvládáme obsadit pozice kvalitními lidmi, bez personálních agentur a s nízkou fluktuací. A co mě těší ještě více, že tito lidé u nás zůstávají, a když se jich ptáme, co je největší devizou naší společnosti, tak od nich slyšíme, že jsou to právě naši lidé.
Kolik má dneska KVADOS lidí? A jaké náborové aktivity je tedy třeba dělat, abyste sehnali dostatek správných lidí?
KVADOS má dnes nějakých 140 zaměstnanců. Aktivně si sami vyhledáváme lidi, jen zadat pouhý inzerát na pracovním serveru ovšem dnes nefunguje. V podstatě aplikujeme principy headhuntingu i na junior pozice. Vyhledáváme lidi ve školách, pořádáme různé přednášky, workshopy, a to jak na středních, tak na vysokých školách. Navštěvujeme veletrhy práce, využíváme LinkedIn a samozřejmě se nám osvědčila doporučení od kolegů. Tzn. je to taková mravenčí práce a je pro mě s kolegyní z personálního oddělení velkým zadostiučiněním, pokud vybereme správného člověka na dané místo a jsou s ním spokojeni jak jeho kolegové, ale také on sám vnímá rozhodnutí pracovat u nás jako dobré rozhodnutí.
Když vybíráš, koho pozveš na pohovor, co je pro Tebe stěžejní v tom životopise?
Jako první udělám rychlý scan toho životopisu, uchazeč mě musí „něčím zaujmout“. Není nic horšího, než když vám přijde tři sta stejných životopisů. I když to někteří nedoporučují, já preferuji životopisy s fotografií. Uchazeč už má pro mne tvář, životopis není jen pouhý text na papíře. Také formální úprava je důležitá. A pak je to samozřejmě obsahová stránka věci,. Při pohovoru je pro mě kromě odborných znalostí velmi důležitá právě osobnost člověka, se kterým hovořím. Naše požadavky nejsou nízké, ale být náročný se nám vrátilo právě v lidech, kteří u nás pracují. Hledáme aktivního člověka, který na sobě „maká“, dělá něco navíc, chce se učit, tyto vlastnosti jsou pro nás velmi důležité. Doporučuji tedy prodat všechny své pracovní zkušenosti, brigády, stáže, účast na kurzech, apod. ve svém životopisu, protože to je to, co vás může odlišit od ostatních. Čeho si u uchazečů vážím a všímám, je také přirozenost a opravdovost. Prostě buďte takovými, jací jste a nehrajte žádnou naučenou roli, protože zkušený personalista to stejně pozná.
Jak se díváš na průvodní či motivační dopisy?
Motivační dopisy jsou fajn. Málokdo je u nás ale umí psát. Většinou se jedná o x-stránkový elaborát s velkým množstvím „omáčky“, ve kterém ale není nic konkrétního. Doporučuji jít k věci, úderně, nebát se, odlišit se. Často se ukazuje jako lepší, když uchazeč napíše svůj motivační dopis jen v e-mailu a „vnutí“ se mi na pohovor s tím, že mi rád „svůj profesní příběh povypráví osobně“. . „
Odděluješ pracovní život od soukromí?
Když jedu na dovolenou tak ráda vypnu, ale jinak doma i s kamarády se o práci klidně a ráda bavím. Nevadí mi to propojit. Na druhou stranu už jsem dospěla do věku a stádia, kdy chci rozumně skloubit právě svůj pracovní a osobní život, i když to občas není jednoduché.
Vím o tobě, že ráda cestuješ. Co ti to dává?
Absolutní svobodu. Necestuju s cestovními kancelářemi, jezdím na vlastní pěst. Na takových cestách si sama mohu říct, kam chci jít, kde chci spát, jak dlouho chci spát, co chci jíst, s kým se chci setkat, kolik tam chci strávit času, na co se lidí chci zeptat, co chci poznat a pochopit. Je to pak i hodně inspirativní a člověku hodně věcí dojde. Naposled mě oslovila Asie. Líbí se tam, že se mohu na nějaký čas odprostit od toho našeho „zápaďáckého“ perfekcionismu a shonu. A něco z toho pak člověk může zapracovat i do svého života tady u nás.
Zkus říct pár hesel nebo pojmů, na co by se dneska měli mladí lidé zaměřit, pokud chtějí být úspěšní.
Studium jazyků – zvyšuje míru svobody. Rozšiřování svých kontaktů, networking, ale ne pouze účelově, protože to každý pozná. Nebát se ozvat. Najít zdravé sebevědomí a zakomponovat do něj i dávku pokory a skromnosti. A neustále si rozšiřovat obzory a všeobecný přehled.
Gábi, děkuji za názory i rozhovor samotný, těším se na Camp.
Dalšími mentory zářijového BeEager Campu jsou Drahomíra Gřešová a Jiří Rostecký.