Tomáši, víme o Tobě, že působíš v holdingové společnosti AWT a že zastáváš více, než jednu pozici. Co všechno máš tedy na starost?
Na vizitce mám, že jsem ředitelem controllingu AWT Group. Současně jsem pověřený řízením terminálu Paskov, což je intermodální překladiště. Jsem také jednatelem společnosti AWT Coal Logistics a členem dozorčích rad dvou dalších společností v rámci AWT group.
Přímo se nabízí otázka, jak to všechno stíháš.
Je to náročné, hlavně když se mi nahromadí více věcí z různých funkcí v jeden den. Nejtěžší je „přepnout“ a soustředit se zrovna na tu jednu věc či firmu. Protože věcí, které musím řešit, je pořád spousta.
Pocházíš z Ostravy. Vždycky si tu chtěl zůstat?
Kdepak, ta moje cesta z Ostravy do Ostravy byla mnohem delší a složitější. V Ostravě jsem vystudoval gymnázium, ale hned potom jsem chtěl utéct. Dal jsem si proto přihlášky na VŠE do Prahy, obory Mezinárodní obchod a Mezinárodní doprava a logistika, s cílem se sem nevrátit.
„Na gymnáziu mi šlo všechno… dal jsem si tedy přihlášku na ekonomku, na medicínu, na práva i na techniku… Nedokázal jsem se rozhodnout, co by mne bavilo dělat celý život.“
Proč ses nechtěl vrátit?
Těch důvodů bylo více. První byl, dá se říci, rodinný. Druhý pak byl ten, že jsem si v té době myslel, že s oborem Mezinárodní obchod bude příležitost jenom v Praze. Ale není to pravda a teď jsem rád, že jsem se vrátil sem.
Vybral sis obor Mezinárodní obchod. Proč?
Uvědomoval jsem si, že pokud půjdu studovat na vysokou (a po gymnáziu to byla celkem nutnost), musím studovat něco konkrétního, ne jen obecné věci. Chtěl jsem školu, kde se budu rozvíjet nejen obecně, ale i odborně. A budu studovat něco, co si dokážu představit, jak konkrétně funguje v praxi.
Vypadá to, že jsi měl poměrně jasno v tom, co chceš studovat.
Ale vůbec ne. Hledal jsem něco konkrétního, ale úplně stejně jsem si podal i přihlášku na medicínu, na práva a na techniku, na „dopravku.“
???
Já se na gymplu vždycky dobře učil, šlo mi v podstatě všechno. Nedokázal jsem se rozhodnout, co by mne bavilo dělat celý život. Navíc se tam trochu promítl i tlak rodiny a jejich touha mít doma lékaře. Ale asi jsem měl VŠE a ten Mezinárodní obchod trochu více jako favorita, a v momentě, kdy mi napsali, že jsem přijat, jsem už na další přijímačky ani nejel a nastoupil potom od září na VŠE.
Jaký byl studentský život v Praze?
Já se přiznám, byl jsem šprt. Takže jsem se hodně věnoval tomu studiu. Než mě asi ve třetím ročníku přestali dotovat rodiče, tak jsem chodil na brigády jen v létě, navíc jsem byl hodně velký šetřílek, takže jsem s penězi od rodičů a z letních brigád vyšel. No a od toho třetího ročníku jsem kloubil práci se školou.
Kde jsi pracoval?
Dostal jsem se na marketingové oddělení v jedné PR a produkční agentuře. Bylo to sice úplně něco jiného, než jsem studoval, ale já se na to nedíval profesně nebo kariérně. Pro mne to byl přivýdělek. Platili líp, než když jsem šel na poštu nakládat balíky, docela mne to i bavilo, tak proč ne. V pátém ročníku už jsem pak ale věděl, že se nakonec budu vracet do Ostravy, takže jsem od poloviny ročníku studoval v Praze, ale už pracoval na částečný úvazek v Ostravě.
Co Tě přimělo změnit rozhodnutí a vrátit se z Prahy do Ostravy?
Za prvé, Praha mi jednoduše nesedla. Přístup lidí, pražský styl života… Navíc mi chyběly hory, které jsou z Ostravy výrazně blíž. Praha nemá hory. Za druhé to byly zase rodinné důvody. Mí rodiče se v té době rozváděli, a já měl pocit, že bych měl být poblíž. Dokonce jsem kvůli tomu „odpískal“ i internship na Novém Zélandu, kam jsem byl přijat na půl roku do jedné nadnárodní logistické společnosti.
„Začal jsem být vlezlý.“
Co sis našel v Ostravě za práci a jak sis ji hledal?
Mě bavil studovaný obor, takže jsem se rozhlížel po práci v oboru mezinárodní přepravy a logistiky, mezinárodního obchodu. Navíc už během studia jsem dělal na pár projektech pro Ministerstvo dopravy, pro které jsem nakonec psal i diplomku, takže jsem si ověřil, že je to to, co chci dělat. No a práce v Ostravě se mi hledala poměrně složitě – v té době jsem ještě nebyl dostudovaný, navíc jsem potřeboval práci na částečný úvazek, abych mohl v Praze dostudovat. Takže jsem pro potenciálního zaměstnavatele nebyl úplně atraktivní.
Co jsi teda dělal?
Začal jsem být vlezlý. Šel jsem v Ostravě na jeden spediční veletrh, abych si opsal jména všech vystavovatelů, vzal si kontakty. Pak se něco málo dalo zjistit i na internetu, i když ten přístup k informacím a kontaktům ještě zdaleka nebyl tak dobrý, jak dnes. No a začal jsem je obesílat, obvolávat, obcházet. V podstatě jsem se nabízel, i tam, kde tvrdili, že nikoho nehledají. A nakonec jsem se vnutil na obchodní oddělení firmy PST Ostrava, která se profilovala především v oblasti celních služeb. Takže jsem začal dělat „obchoďáka.“ Byl jsem úplný „zobák“, a učil jsem se obchodovat. Ale i když jsem s tím ze začátku bojoval, byla to neskutečná škola. Na vysoké škole vás nenaučí soft-skills. A tady jsem měl šéfa, který se mi věnoval, zaučoval mě, a ten byl snad rozený obchodník. Takže jsem mohl hodně věcí odkoukat. Po roce jsem pak byl pověřen generálním ředitelem vypracováním projektu pro rozvoj spediční činnosti. To souviselo hodně s tím, že jsme v roce 2004 vstoupili do EU a najednou celní služba ztratila význam, a firma se potřebovala nějak uživit a zajistit si jinou hlavní činnost. Tehdy jsem během čtyř měsíců sepisoval návrh na reorganizaci, personální obsazení, nastavení procesů… prostě komplet. Po dokončení tohoto projektu jsem pak z firmy odešel.
Co bylo dál?
Pracoval jsem v nadnárodní firmě zabývající se nadměrnou přepravou. Takovou problematickou kuriozitou potom byl můj odchod z této firmy. Shodou okolností totiž ve stejný den, kdy jsem já z firmy odcházel, šla moje manželka na mateřskou. Takže najednou v jeden den jsme odevzdali obě služební auta a neměli jsme žádné, příjmově jsme šli taky výrazně dolů. A já měl dva měsíce na to, abych si našel práci a uživil nás.
„Při zrušení divize jsem musel propustit asi 400 lidí… Asi tři týdny jsem z toho nespal, protože jsem věděl, že jsou mezi nimi i ti, kteří už pravděpodobně práci nenajdou.“
To muselo být silné. Tehdy už jsi pak nastoupil do AWT?
Ano. Původně jsem sice měl i myšlenky na vlastní podnikání, nakonec jsem se ale rozhodl zůstat v dopravě a „držet se svého kopyta.“ Oslovilo mne tehdy i několik headhunterů, měl jsem několik nabídek. Některé mne lákaly více, některé méně. Nakonec jsem ale nabídky odmítl a vnutil jsem se do AWT. Díky různým oborovým kontaktům jsem měl interní informaci, že se mění struktura a že by mělo vzniknout místo controllera pro silniční dopravu, která tehdy byla v docela velkých problémech. Takže jsme se několikrát potkali v Ostravě i s nejvyšším vedením v Praze, dohodli jsme se a nastoupil jsem.
Takže nově controlling.
Ano, a navíc v Praze, nebo tak půl na půl. Prakticky jsem se dostal do role finančního ředitele silniční dopravy ve skupině. Rok jsme makali, o polovinu se nám podařilo snížit ztrátu, ve které divize byla, nicméně i tak padlo rozhodnutí majitelů celou silniční dopravu zrušit. Což nebylo příjemné, protože to znamenalo propustit asi 400 lidí, prodat 260 kamionů… Provozní ředitel silniční dopravy byl Maďar, takže fakticky jsem dával ty výpovědi já. Musím přiznat, že jsem z toho asi tři týdny nespal, protože jsem věděl, že jsou mezi nimi i ti, kteří už pravděpodobně práci nenajdou.
Tobě propuštění nehrozilo?
Já jsem si mohl vybrat. Buď si vzít „zlatý padák“ a odejít, nebo zůstat ve skupině, ale asi někde jinde. A já jsem nechtěl odejít, protože mne to bavilo a výsledky jsem měl, ale už jsem nechtěl zůstat ani tím řádovým kontrolerem. Nakonec jsme se se skupinovým CFO na tom, že nastoupím na pozici ředitele controllingu. Což bylo taky složité, protože dosavadní kolegy v kanceláři, pro které jsem byl jeden z nich, jsem měl najednou jako své podřízené.
Jak ses dostal k těm dalším funkcím?
V průběhu roku 2012 mi byla nabídnuta pozice člena dozorčích rad, a taky řízení terminálu v Paskově, za což jsem rád, protože to mne moc baví. Je to produktově úplně něco jiného, než dělá AWT jako takové. Jdou tady vidět reálné výsledky.
Co má terminál Paskov na starosti?
Paskov je intermodalní překladiště, tedy překladiště kombinované dopravy. Příklad logistického řetězce: v Koreji naloží kontejnery plné nějakých komponentů na loď, dojede to do Hamburku, tam to přeloží na vlak, dojede to k nám do Paskova, a my ty kontejnery přeložíme na kamion a dopravíme tady např. do Hyundaie či jeho subdodavatele. Jeden kontejner je tak přepravován více druhy dopravy.
Poskytuju vlastně několikero služeb. Překládání nákladu, skladování, dopravu nákladu na místo určení, proclení. A AWT ještě někdy dodává tu trakci, tu lokomotivu, a dostává to zase úplně jiný rozměr. Krásně propojujeme ten terminál s železniční dopravou. V tom jsme silní.
Co Tě teda baví nejvíc? Protože teď ses u toho povídání úplně rozohnil.
Ředitelem controllingu mne baví být, protože tam mám pohled na věci a dění skupiny jako celek. Vidím i do detailních čísel, vím, jak na čem jsme, jdu do „vnitřností.“ A vnímám tak tu komplexnost. Díky členství v dozorčích radách zase vnímám tu synergii, která z aktivit z jednotlivých firem vzniká, a jak ji můžu podpořit a zlepšit. A terminál Paskov je ten provozní prvek. Není to o filozofování, co jak můžu změnit, ale můžu to rovnou aplikovat. A jde to hned vidět.
„Taky jsem si kdysi myslel, že jsem mistr světa. A velmi rychle jsem potom zjistil, že nejsem.“
Jak u toho zvládáš rodinu?
Blbě. Těch aktivit je hodně, a asi je to i jeden z důvodů, proč jsem se rozvedl. Už jsem se ale poučil, snažím se práci netahat domů, víkendy trávím s rodinou.
Jaké máš plány dál?
V osobní rovině je to jasné, za pár týdnů se mi narodí druhé dítě, takže to je teď priorita. A pracovně jsem teď spokojený tam, kde jsem. Neskutečně mě to baví. Asi nemám touhu být CFO celého holdingu, ani bych na to neměl. To už je moc o číslech, já potřebuju k životu i ten provoz. A chci to celé dál rozvíjet a posouvat.
Co podle Tebe chybí dnešním vysokoškolákům a absolventům?
Jednoznačně pokora. Měli by si uvědomit, že neví všechno, že jsou teprve na začátku a potřebují se dále učit. A až prokážou, že něco umí, že na sobě pracují a že si za tím jdou, potom můžou čekat vyšší odměnu. Já sám rád dobře odměním své lidi. Ale musí mi ukázat, že mají za co tu odměnu dostat. Taky jsem si kdysi myslel, že jsem mistr světa. A velmi rychle jsem potom zjistil, že nejsem.
Co je podle Tebe u absolventů důležité?
Neměli by se bát výzev. Odvaha je dneska strašně důležitá. Měli by více poslouchat zkušenější (a často starší) lidi, kteří už mají něco za sebou, a od kterých se můžou něco naučit, něco odkoukat. A já doufám, že už jsem alespoň trochu v pozici toho zkušenějšího, a třeba jim něco předám i já teď na BeEager Campu.
Už se těšíme. Díky za rozhovor.
Dalšími mentory BeEager Campu v dubnu 2014 jsou Jan Podzimek a Aleš Vyka.
[…] mentory BeEager Campu v dubnu 2014 jsou Tomáš Král a Aleš […]
[…] mentory BeEager Campu v dubnu 2014 jsou Tomáš Král a Jan […]